Tunisko je geograficky velmi rozmanitá země – zalesněné hory, nádherné písčité pláže, pouště a zelené oázy – to je jen malý výčet druhů krajin, na které můžete při cestách po Tunisku narazit. Kulturní památky nám připomínají národy, které tu po sobě žily: arabští dobyvatelé, Féničané, římští provinciální panovníci.

Arabská vojska začala dobývat území v roce 670 př.n.l. a po nich následoval přísun stále nových národů. Vedle arabských národů sem přicházeli i muslimští uprchlíci ze Sicílie, kterou v roce 1091 obsadili Normané. Zatímco se uprchlíci usidlovali v oblasti Sahel, byli do země přiváženi ze zemí jižně od Sahary jako otroci černí Afričané.

Po znovudobytí muslimské Sevilly křesťanskými skupinami roku 1248 se začaly v Tunisku prosazovat maurské vlivy. Muslimové a Židé prchali ze Španělska houfně na sever Afriky. Na začátku 17. století žilo podle odhadů v údolí řeky Medžerdy u města Tunis a na poloostrově Cap Bon okolo 200 000 španělských muslimů.

Jako již dříve Féničané, tak i tyto skupiny za sebou nezanechali jen kulturní dědictví, nýbrž také založily nové tradice a použily a rozvinuly zde úspěšně své bohaté znalosti z oblasti zemědělství a zavlažování zemědělské půdy.

V 16. až 19. století byla země součástí Osmánské říše. V tomto období sem přicházely různé skupiny z Balkánu, Řecka a Asie. Přidáme-li k této směsici špetku francouzské kultury z konce 19. století, kdy země přešla do rukou francouzských kolonialistů, bude nám výraz pro obyvatelstvo, arabsko–berberští míšenci, připadat velmi zjednodušující.