Tunisko - historie pirátství

Běžným zdrojem příjmů velkých měst v 16. století bylo námořní pirátství. Severní pobřeží Tuniska tehdy obývali muslimské berberské kmeny. O moc na tuniském pobřeží se přely flotily španělského krále Filipa II. a anglické královny Alžběty I. Pirátství bylo tehdy evropskými vládci tiše trpěno. Muslimští kapitáni pirátských lodí kontrolovali námořní obchodní cesty a polapili a okradli každou loď křesťanského světa, která se přiblížila k pobřeží, a která neměla povolení místního vladaře.

Námořníci nebo i pasažéři, kteří se touto cestou dostali do zajetí, byli odsouzeni k práci na galejích nebo byli prodáni jako otroci na tržištích Tunisu a dalších obchodních měst. V roce 1547 se severní pobřeží Afriky dostalo pod vládu Osmanské říše. Roku 1587 se Tunis, Alžír a Tripolis staly hlavními základnami korzárů. Ti byli podřízeni sultánem pověřeným vládcům.

V letech 1610 až 1637 vládnoucí Youssef nadšeně a otevřeně vychvaloval pirátství jako nejdůležitější zdroj příjmů státu. Podle odhadů padlo do zajetí v roce 1650 jen v samotném Alžíru 35 000 křesťanských námořníků, kteří byli prodáni do otroctví. Těžké boje evropských koloniálních mocností proti severoafrickým pirátům trvaly až do začátku 19. století.